31. 12. 2012

První vandr/ First hike/ Primero camino II: Jordán - Villanueva (cz/en/es)

S trochou bloudění jsme se nakonec dostali na úpatí našeho kopce a začali stoupat z kaňonu (500 m.n.m.). Po necelých třech hodinách úžasných výhledů, cesty téměř tesané do skály, slunce i stínu jsme dorazili (téměř) na vrchol. Ještě nám zbývalo cca dvě stě metrů převýšení, ale to už jen velice pozvolným stoupáním. Tenhle den jsme se zvládli vyškrábat až na 1600 m.n.m.!

Kolem jedné hodiny jsme dorazili do vesnice s názvem Villanueva, kde už probíhaly přípravy večerního veselí. Moje chuť na ovoce nás zavedla do jednoho z místních obchodů se smíšeným zbožím, kde jsme padli a rozhodli se, že poobědváme přímo na místě. Sendviče s rajčaty, paprikou a sýrem, k tomu jako dezert mango. Neměnila bych za oběd v sebelepší restauraci! Paní prodavačka byla hrozně milá a vyšla nám vstříc zapůjčením talíře, nože, umytím zeleniny a aby toho nebylo málo, přesvědčovala nás, že pokračovat do Barichary nemá smysl, že máme zůstat a večer si užít oslavu příchodu nového roku s ní a její rodinou. Po tomhle pozvání už nebylo moc co řešit – našli jsme si hostel, umyli se, odpočali a vydali se do ulic. Poté, co jsme vyzkoušeli místní občerstvení na ulici za hlasité hudby a se spoustou lidí okolo, jsme dorazili do obchodu. Respektive před obchod, kde už byla řada lidí usazená na plastových židličkách nebo v křeslech vytažených z domů na ulici. Paní prodavačka i její muž nás srdečně přivítali a hned nám vrazili pivo do ruky. „Všechno kolem jsou naši příbuzní!“ Opakovali několikrát, stejně jako poznámku, že se máme cítit jako doma. Hudba hrála na plné pecky, co jiného než tradiční kolumbijské rytmy. V téhle neskutečně milé společnosti jsme strávili poslední hodiny roku, dostali jsme „tamales“ (tradiční jídlo tohoto období roku), pivo i další alkohol, přijali nás opravdu za své!! Já jsem si zatančila s hostitelem a pak už se odpočítávaly poslední sekundy starého roku. Někteří obíhali ulici s kufry a batohy (tradice, prý kdo to udělá, bude v následujícím roce cestovat), jedlo se hroznové víno (taky tradice, jí se 12 kuliček vína, při každé se přeje přání), házela se rýže (aby v novém roce nechybělo jídlo), čočka (aby nechyběly peníze) a cukr (aby bylo štěstí).

Nevím jak, ale i přes extrémně hlasitou hudbu před našima okny až do šesti do rána jsem spala jako zabitá.

_______________________________________________________________________________ 

We were a little bit lost but at last we ended up at the bottom of a hill and started to climb up from the canyon (500 m.s.l.). We came up to (almost) the summit in about three hours of beautiful views, path almost hewn into rock, sun and shadow. There were about two hundred meters of elevation still missing, but the last part was just a very moderate climb. That day we managed to climb up to 1600 m.s.l.!

About one o’clock in the afternoon we arrived to a village called Villanueva. Everybody there was already preparing the big evening party. My appetite for fruits led us to a small shop with groceries, there we fell into plastic chairs and decided to have lunch directly in the shop. We had sandwiches with tomatoes, pepper and cheese, and a mango as a dessert. I wouldn’t change it for a lunch even in the best restaurant! The saleswoman was extremely kind and lend us a plate and a knife to prepare our food, she also washed the tomatoes and pepper. Later she convinced us that continuing to Barichara the same day wouldn’t make any sense that we should rather stay in Villanueva and enjoy the New Year’s Eve party with her and her family. After this invitation we didn’t hesitate anymore, found a hostel, washed ourselves, took a rest and went to explore the streets. We came back to the groceries shop but before we tried different food on the streets while listening to loud music and watching all the people there. Or better to say we stayed in front of the shop where there were already many people sitting in plastic chairs or armchairs brought out from the houses. The saleswoman and her husband invited us cordially to join the party and immediately gave us a beer. „All the people you can see around us belong to my family.“ They repeated few times as well as a comment that we should make ourselves at home. The music played at full blast the traditional colombian rhythms. In this incredibly friendly atmosphere we spent the last hours of the year, we got „tamales“ (traditional food for this time of the year), beer and other alcohol. They really adopted us! I danced with the host and then we were counting down the last seconds of the old year. Some of the people were running around with suitcases or backpacks (tradition, they say that who does that will travel the following year), the grapes were eaten (also tradition, they eat 12 grapes and with each one they make a wish), rice was thrown (to have enough food), then lentils (to have enough money) and sugar (to have luck).

I don’t know how, but despite the extremely loud music just in front of our windows until six in the morning I slept like a top.

_______________________________________________________________________________

Estábamos un poco perdidos pero al fin terminamos al pie de la colina y comenzamos a subir desde el cañón (500 msnm). Después de casi tres horas de hermosas vistas, camino casi tallado en la roca, el sol y la sombra llegamos (casi) a la cumbre al final. Todavía nos faltaban unos doscientos metros de elevación, pero estos ya eran de subida muy suave. Ese día logramos subir hasta 1600 msnm!

Sobre la una de la tarde llegamos a un pueblo llamado Villanueva donde todo el mundo estaba en preparaciones para la fiesta de la última noche del año. Mi apetito para las frutas nos llevó a una pequeña tienda con mercancía general en el que caímos a sillas de plástico y decidimos almorzar directamente en la tienda. Sandwiches con tomates, pimientos y queso y mango como postre. Yo no lo cambiaría por almuerzo en el mejor restaurante! La vendedora era increíblemente amable y nos prestó un plato y cuchillo para preparar nuestra comida, nos lavó los tomates y pimientos. Luego nos convenció que no valía la pena continuar a Barichara el mismo día y que deberíamos quedarnos en Villanueva y disfrutar la fiesta de fin de año con ella y su familia. Después de esta invitación no teníamos más dudas, encontramos un hostal, nos duchamos, descansamos un poco y salimos a explorar las calles. Después de probar la comida callejera escuchando música a todo volumen y viendo a toda la gente volvimos a la tienda. O mejor dicho al frente de la tienda donde ya había mucha gente sentada en sillas de plástico o sillones traídos de las casas. La vendedora y su marido nos invitaron cordialmente a participar en la fiesta y inmediatamente nos dieron una cerveza. "Todas las personas que nos rodean son de mi familia." Repitieron varias veces como comentario que debemos sentirnos como en casa. La música estaba a todo volumen y tocó los ritmos colombianos tradicionales. En este ambiente increíblemente amable pasamos las últimas horas del año, tuvimos "tamales" (comida tradicional para esta época del año), cerveza y otras bebidas alcohólicas. Realmente nos adoptaron! Bailé con el hospedador y luego ya contamos regresiva de los últimos segundos del año. Algunas de las personas estaban corriendo con maletas o mochilas por la calle (tradición, se dice que él que lo hace viajará el año siguiente), se comían las uvas (también tradición, se come 12 uvas y con cada una de ellas se pide un deseo), arroz fue lanzado (para tener suficiente comida), lentejas (para tener suficiente dinero) y azúcar (para tener suerte).

No sé cómo, pero a pesar de la música muy alta justo delante de nuestra ventana hasta las seis de la mañana y dormí como un trompo.

Ranní výhledy
Morning views
Vistas por la manana
Další tabáková farma, tentokrát na úpatí hory.
Another tobacco farm, this time on the foot of the mountain.
Otra finca de tabaco, este vez en el pie de la montana.


No comment :)

"Ti říkám tudy!!"
"I'm telling you, it's this way!!"
"Te digo, es por acá!!"
Pták na větvi
A bird on a branch
Un pajarito en una rama
Venkov
Countryside
Campo



Oběd
Lunch
Almuerzo
Vzory a vzorky
Patterns
Táááák jsme byli unavení!!!
We were sooooo tired!!
Estuvimos taaaaaan cansados!!!
Terka v typickém kolumbijském obchodě se smíšeným zbožím.
Terka in a typical Colombian general store.
Terka en un típico almacén de ramos generales en Colombia.

30. 12. 2012

První vandr/ First hike/ Primero camino I: Los Santos - Jordán (cz/en/es)

Přelom roku 2012 a 2013 jsem se rozhodla strávit na cestách a vyrazila jsem na první kolumbijský vandr. Trasa byla následující – vesnička Los Santos na okraji náhorní plošiny La Mesa de los Santos, vesnička ztracená v údolí kaňonu s názvem Jordán, výstup na protější stranu kaňonu a cesta do vesnice Villanueva a závěr trasy v městečku Barichara, které je národním kulturním dědictvím.

Nešla jsem sama, kamaráda na cestách a společníka mi po celou dobu dělal Edisson (Kolumbie).

Vyrazili jsme 30.12. někdy před polednem z Bucaramangy, z Los Santos jsme se vydali na cestu ve dvě hodiny odpoledne. Sestup z 1400 metrů na dno kaňonu, které se nachází v 500 metrech, nám zabral necelé tři hodinky. Cesta po „Caminu real“ (kamenné stezce, která vede stejnými místy jako před mnoha a mnoha lety) nám i přes plný žár slunce šla dobře a když jsme dorazili do Jordánu lesem kaktusů přivítali nás na policejní stanici srdečným „hello!“ a vychlazeným pivem v ruce. Zapovídali jsme se s nimi a dozvěděli se mnohé o téhle ztracené vesnici.

Jordán má cca 40 obyvatel a policejní posádku čítající cca 14 osob (už si nevzpomínám, jestli těch 40 obyvatel bylo včetně nebo kromě policie :D). Proč tolik policistů na tak málo lidí? Protože Jordán je národním dědictvím a na to jsou nějaké vyhlášky...Bylo nám řečeno, že nemá smysl pokračovat v cestě, že máme v klidu přespat v parku před policejní stanicí a ráno si na cestu přivstat, abychom výstup zvládli ještě za ranní vlažnější teploty. Rozhodli jsme se, že tohle místo stojí za zastávku a ještě před spaním se šli projít do nedaleké Shangrily (hostelu/útulku pro poutníky). Cedule v Jordánu hlásala, že je to jeden a půl kilometru a že Shangrila je „ztraceným rájem“. Ztracená až tak úplně nebyla, podařilo se nám ji najít, ale bez živé duše. To ovšem nic nemění na tom, že jsme ji prozkoumali a shodli se na tom, že se tam vrátíme. A příště si s sebou vezmu foťák.

Vrátili jsme se do Jordánu, v místní pekárně–obchodě jsme si dali večerní lehké pivko a nechali se zlákat na další pivko na policejní stanici. Po skoro dvou hodinách povídání jsem si uvědomila, že těch piv bylo několik a že mi pěkně stouply do hlavy, tak jsem zavelela a šlo se spát. V hamace jsem se nemohla uvelebit, tak jsem v půlce noci vylezla a dospala se na lavičce. Nad ránem, někdy před šestou, jsme se sbalili, posnídali tatranky a vyrazili.
_________________________________________________________________________________

I decided to spend the turn of the year traveling I hit the road and started my first hike in Colombia. The journey was as follows – a little village Los Santos on the edge of the plateau Mesa de los Santos, a village called Jordán lost in the valley of the Chichamocha canyon, a climb to the opposite side of the canyon and route to the village of Villanueva and ending the journey in a little town called Barichara, that is a national cultural heritage.

I wasn’t hiking alone, my friend and company on the journey was during the whole time Edisson (Colombia).

We set off from Bucaramanga on December 30 before lunch, we started our hike from Los Santos at two in the afternoon. The descent from 1400 m.s.l. to the bottom of the canyon situated in 500 m.s.l. took us about three hours. The path followed the “Camino real” (an ancient path of stones used already many years ago), we felt comfortable on our way despite the heat of the sun. When we arrived to Jordán through a forest of cacti, local police prepared an excellent welcome for us – after a cordial “hello!” they offered us cold beer. We spent quite a while talking with them and we learned a lot about this lost village.

Jordán has about 40 inhabitants and the police crew counts for about 14 people (I don’t remember anymore if the 40 inhabitants was with or without the police staff ;). Why so many policemen in such a small place? Because Jordán is officially national cultural heritage and for that they have some regulations...We were told that it made no sense to continue our hike that day, that we should rather pass the night in the park in front of the police station and start early in the morning to climb the mountain in cooler morning temperature. We decided that this place was worth staying and before going to sleep we went for a little walk to nearby Shangrila (refuge for pilgrims and wanderers). A sign in Jordán was telling that it’s about a kilometer and half and that Shangrila is “a lost paradise”. It wasn’t completely lost, because we could find it. But we found it without a living soul. Nevertheless we explored the place and agreed on returning there later. And next time with my camera.


We returned to Jordán and we took our evening beer in local bakery–shop, the next one followed in the police station. In about two hours of talking I figured out that there was much more than just one beer and that I started to feel tipsy so I called the night. I couldn’t find a comfortable position in hammok so I changed it for a bench in the middle of the night and slept the rest there. Around six before the sunrise we packed our stuff, had Tatranka’s (Czech waffles) for a breakfast and set off.
_________________________________________________________________________________



Decidí pasar el cambio de año viajando y salí a una caminata, fue mi primera caminata en Colombia. El recorrido fue siguiente - el pueblo Los Santos ubicado en el borde de la Mesa de los Santos, un pueblo llamado Jordán perdido en el valle del cañón del Chicamocha, subida al lado opuesto del cañón, la ruta hasta Villanueva y terminación del viaje en Barichara, que es patrimonio cultural nacional.

No estuve sola, mi compañía del viaje fue durante todo el tiempo mi amigo Edisson (Colombia).

Partimos de Bucaramanga el 30 de diciembre antes de la hora del almuerzo, de Los Santos comenzamos nuestra caminata a las dos de la tarde. El descenso desde 1400 metros hasta el fondo del cañón, que se encuentra en 500 metros, nos tomó casi tres horas. El recorrido por el "Camino real" (camino de piedras que conduce a los mismos lugares que hace muchos años) y nos sentimos cómodos en nuestro camino a pesar del calor del sol. Cuando llegamos a Jordán a través de un bosque de cactus la policía local nos preparó una excelente bienvenida - después de un cordial "¡hola!" nos ofrecieron cerveza bien fría. Pasamos un buen rato conversando con ellos y aprendimos mucho sobre este pueblo perdido.

Jordán tiene aproximadamente 40 habitantes y el número de agentes de policía es 14 personas (no me acuerdo si los 40 habitantes fue con o sin la policía ;). ¿Por qué tantos policías en un lugar tan pequeño? Porque Jordán es oficialmente patrimonio cultural nacional y para esto existen algunas regulaciones ... Nos dijeron que no tenía sentido continuar con nuestra caminata ese día, que sería mejor pasar la noche en el parque frente a la estación de policía y madrugar en la mañana para subir a la montaña en la temperatura más fresca. Decidimos que ese lugar valía la pena conocer y antes de ir a dormir nos fuimos a dar un paseo a la cercana Shangrila (refugio para peregrinos y caminantes). Un cartel en Jordán estaba diciendo que la caminata era un kilómetro y medio y que Shangrila es un "paraíso perdido". No se perdió por completo, porque fuimos capaces a encontrarlo. Pero lo encontramos sin un alma viviente. Sin embargo, hemos explorado el lugar y queríamos volver otro día. Y la próxima vez con mi cámara.

Volvimos al Jordán, en una panadería local (también sirve como una tienda de todo) tomamos cada uno una cerveza y otras más en la estación de policía. Más o menos dos horas después me di cuenta que tomé varias de las cervezas y que empecé a sentirme un poco tomada y dije que ya es el tiempo para ir a dormir. No he podido encontrar una posición cómoda en hamaca por eso la cambié en medio de la noche por un banco y dormí el resto allí. Sobre las seis antes de la salida del sol empacamos nuestras cosas, desayunamos “Tatrankas” (galletas checas) y nos fuimos.


Začátek cesty - Los Santos. Až sem nás zavezl autobus La Culona, odtud už po svých.
Starting Point - Los Santos. The bus La Culona took us up there, from there on foot.
Punto de partida - Los Santos. Hasta aquí  nos llevó el autobús La Culona , desde allí a pie.
Ještě jednou Los Santos.
Once more Los Santos.
Otra vez Los Santos.
La Mojarra
Edisson
(Někteří z toho byli pěkně na větvi :) )

Kam asi vede cesta?
Where is the way leading us?
A donde nos lleva el camino?

Tabáková farma
- se svými stromy okolo působila jako oáza ve vyprahlé pustině.
Tobacco farm
- with its trees around, it looked like an oasis in an arid wasteland.
Finca de tabaco
- con sus árboles alrededor, pareció como un oasis en un desierto árido.
Tabák
Tobacco
Tabaco
Už jste viděli kozy v kaktusovém lese?
Have you ever seen goats in a cactus forest?
¿Alguna vez han visto cabras en un bosque de cactus?
Jordán


Hlavní (a jediná obydlená) ulice.
The main (and the only inhabited) street.
La principal calle (y única habitada).


26. 12. 2012

Tak trochu ode všeho / A little bit of everything / Un poco de todo (cz/en/es)

Dlouho jsem se odmlčela. Není to proto, že by nebylo o čem psát nebo co fotit, naopak. Věcí, které se dají žít a prožívat je tolik, že je jeden zapomene zaznamenávat a archivovat. Mám nové fotky, ale chybí k nim příběhy, mám příběhy, ke kterým jsem nepořídila fotky... Abyste ale neřekli, že jsem na Vás zapomněla, rozhodla jsem se napsat předvánoční článek tak trochu ode všeho. Abyste věděli, co se tady (a se mnou) děje.

Pro ty, kteří se ptají - ano, Vánoce se tady slaví. Radostně, vesele, jídlem a pitím a protože Kolumbijci jsou řádní křesťané, tak taky chozením do kostela. Mísí se tady tradice ze všech koutů světa...

Pro mě bylo prvním znamením, že se blíží Vánoce, když se na konci listopadu začaly všude objevovat nazdobené obchody, domy a hlavně barevné žárovičky. Postupně se rozsvěcovalo celé město a teď, těsně před Vánocemi, to vypadá jako jeden velký lunapark. Mě osobně se vánoční atmosféra dotkla během 7. prosince, kdy se slaví "Las Velitas" (svíčky) - večer po setmění vyjdou lidé před dům a zapálí řadu svíček, někde si u toho něco přejí, jinde jen posedí s rodinou nebo kamarády. Svíčky se zapalují, aby Panně Marii osvětlily cestu do Betléma. Tak praví legenda. I přesto, že mnozí se tento den vydávají také za zábavou a muzikou, pro mě to byl docela sentimentální večer, pozorovat všechny ty svíčky na ulicích a vzpomínat na všechny ty lidi po celém světě, se kterými bych ráda trávila Vánoce.

Další setkání s předvánoční atmosférou pro mě byla jedna z našich interaktivních hodin - návštěva parku Las Aguas s mými studentkami. Park je celý nasvícený, vánočně nazdobený, celou dobu nám hrály koledy a povídaly jsme si o vánočních zvycích v Kolumbii, v České Republice a ve světě.

A nějvějtší Vánoce jsem zatím měla, když jsem si konečně mohla vyzvednout a hlavně rozbalit úžasný patnáctikilový dárek od rodičů a našla v něm plno překvapení nejen pro mě, ale také pro moje kamarády!! Celé to bylo jedno velké dobrodružství - přijde balík? Nepřijde? Zpozdí se? Rozbijí v něm něco cestou? Do Kolumbie dorazil na čas, ale v Bogotě se nějak trochu zapomněli a oznámení o doručení mi došlo skoro o dva týdny později. Potom ještě chvilku trvalo zápasení s místní byrokracií, ale nakonec už je vítězně doma!!!

But the biggest “Christmas” so far I felt when I could finally pick up and especially unwrap the amazing fifteen kilos package from my parents! And I found many surprises in, it not just for me but also for my friends!!! It was all one huge adventure thinking about the package - will it arrive? Or not? Will it arrive late? Will they break something in it? To Colombia it arrived on time, but then it got complicated in the office in Bogota, they somehow forgot to let me know about the package and it took them about two weeks to send me the delivery note. It took just a little bit longer to solve few more bureaucratic issues, but finally I have it at home!!!

A teď tak trochu obecně - Kolumbie nabízí neskutečné možnosti, nepřestává mě fascinovat. A co nejvíc? Lidi...Srdeční, otevření, plní elánu změnit věci k lepšímu. Vezu se na vlně inspirace, práce na projektech, které mě baví (ještěže mám práci, která mi zajistí finanční přežití, baví mě, ale pořád mi zbývá trocha času vymýšlet všechny ty hlouposti) a objevování čeho všeho jsem schopná já sama.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
I haven’t written for a long time. There are so many things that one can live and experience that it is easy to forget to record and archive. I have new photos, but I am still missing the stories to go with them, I have stories to which I haven’t made any photos...But I don’t want you to think that I have forgotten you and because of that I decided to write this before-Christmas article about “A little bit of everything”. To let you know what’s going on here (and with me).

For those who are asking - yes, they celebrate Christmas. Happily, merrily, with food and drinks and because they are good Christians also with visits of the church. The traditions from all around the world are blended here.

The first signs of Christmas for me appeared when they started to decorate all the shops and houses with Christmas decorations and especially with colourful lights in the end of November. Little by little the whole city started to shine and now, just before Christmas, it looks like one big carnival. For me the first touch of Christmas came on December 7 when they celebrate “Las Velitas” (candles) - in the evening after dark the people go out of their houses and apartments and light a row of candles, somewhere they are making wishes while lighting the candles, somewhere they just spend the time with their family. The candles are lit to illuminate to help the Virgin Maria to find her way to Bethlehem. So says the legend. Despite the fact that many people go this night for entertainment and music for me it was quite sentimental night looking at all those candles on the streets and think of all the people I have around the world with whom I would like to spend Christmas. 

One of our interactive classes of English was for me another encounter with the Christmas atmosphere. We went to Parque Las Aguas with my students. The parque is all illuminated and decorated with Christmas decorations, we were listening to Christmas carols and speaking about the Christmas habits in Colombia, the Czech Republic and all around the world the whole time.

And now something little bit different - Colombia offers incredible opportunities, it continues to amaze me. Especially the people - heart, open, full of energy to change things for the better. I’m surfing on a wave of inspiration, work on interesting projects (I’m lucky to have a good job that pays me and that I like and I still have a little bit of time to invent the stupidities) and discovering what I am capable of.
------------------
No he escrito por un largo tiempo. Hay tantas cosas que uno puede vivir y disfrutar que es fácil de olvidar, registrar y archivar. Tengo nuevas fotos, pero todavía me falta escribir las historias para acompañarlas, tengo historias a las que no he hecho ninguna foto ... Pero no quiero que piensen que me he olvidado de ustedes y por eso decidí a escribir este artículo antes de Navidad de "Un poco de todo". Para dar a conocer lo que está pasando acá (y conmigo).

Para los que preguntan - sí, acá celebran la Navidad. Felizmente, alegremente, con buena comida y bebida y por ser buenos cristianos también con visitas a la iglesia. Acá se mezclan las tradiciones de todo el mundo.

La primera señal de la Navidad apareció para mí cuando todos empezaron a decorar las tiendas y las casas con adornos navideños y especialmente con luces de colores en finales de noviembre. Poco a poco toda la ciudad comenzó a brillar y ahora, justo antes de Navidad, se ve como un gran carnaval. Para mí, el primer toque de la Navidad llegó el 7 de diciembre cuando celebran "Las Velitas" - por la noche la gente sale de sus casas y apartamentos para encender una hilera de velas. En algunas partes están pidiendo deseos mientras que prenden las velas, en otras partes solo se sientan y pasan el tiempo con su familia. Las velas se encienden para iluminar el camino de la Virgen María a Belén. Así lo dice la leyenda. A pesar de que mucha gente sale esta noche, para mí fue muy sentimental ver todas esas velas en las calles y pensar en todas las personas que conozco por todos lados del mundo con cuales me gustaría pasar la Navidad.

Una de nuestras clases interactivas de Inglés fue para mí otro encuentro con el ambiente navideño. Con mis alumnas fuimos al parque de Las Aguas. El parque estaba todo iluminado y decorado con adornos de Navidad, estábamos escuchando villancicos y hablando de los hábitos de Navidad en Colombia, la República Checa y de todo el mundo durante toda la noche.

Y ahora algo un poco diferente - Colombia ofrece oportunidades increíbles, me sigue asombrando, especialmente las personas - cordiales, abiertas, llenas de energía para mejorar las cosas. Estoy surfeando en una ola de inspiración, trabajando en proyectos interesantes (tengo la suerte de tener un buen trabajo que me paga y que me gusta y que todavía me deja un poco de tiempo para inventar otras estupideces) y descubriendo de lo que soy capaz de hacer.


24. 12. 2012

Vánoce/Christmas/Navidad (cz/en/es)


Vánoce roku 2012 byly netradiční. Nechybělo dobré jídlo, pití ani výborná společnost, ale pro někoho, kdo vyrůstal s představou „Bílých Vánoc“ a Třech oříšků pro Popelku je těžké trávit Vánoce při třiceti stupních a cítit, že to jsou opravdové Vánoce.

Ale užili jsme si to a nechybělo ani pár správných českých detailů. A to zejména díky mým rodičům, kteří mi poslali neuvěřitelný dárek – krabici plnou dobrot a připomínek mé drahé  vlasti. K tomu jsem navíc, jak se sluší a patří, upekla vánočku a mohlo se slavit.

Slavila jsem v hostelu La Roca v mezinárodní společnosti. Několik Kolumbijců, dva Norové, Francouz, Američan a já. Ale ještě než jsme se dali do chystání večerní oslavy, vyrazili jsme na skály a i na mě se s lezením dostalo. K večeru, když jsme se unavení vrátili do hostelu, jsme začali zdobit a chystat. Každý něco donesl, navařil nebo upekl a tak jsme měli na několik hodin vystaráno. Pizza z nově postavené pece, kuře pečené na zelenině, tradiční kolumbijské „bunuelos“, české cukroví, perníky, Arabesky a čokoládová kolekce od Orionu (dokonce jsme si nazdobili vánoční stromeček, takovou vánoční túji :)) a vánočku, k tomu trochu vína nebo piva, podle chuti. Přejedla jsem se, ale nemohla jsem si odpustit ochutnávku všeho, co se ten den doneslo na stůl.
_________________________________________________________________________

Christmas 2012 was nontraditional. I wasn’t lacking good food, drinks and excellent company, but for someone who grew up with the idea of „White Christmas“ and the typical Czech Christmas movie „Tři oříšky pro Popelku“ (made in wintery winter and full of scenes in the snow) it is dificult to spend Christmas while there is thirty degrees and feel that this is real Christmas.

But we enjoyed it a lot and we weren’t lacking few typical Czech details. And that was thanks to my parents who sent me incredible present – a box full of good things and reminders of my dear homeland. In addition to that I also baked „Vánočka“ (Christmas sweet bread) and we could celebrate.

I celebrated in the hostel La Roca in an international company. Few Colombians, two Norwegians, French, American and I. But before we started to preapre the evening celebration we went for rock climbing and I also got to climb a little bit. Towards night when we were all tired and returned to the hostel, we started to prepare and decorate everything for the party. Everyone brought, cooked or baked something so we had plenty of food for several hours. Pizza from the newly built oven, chicken stew with vegetables and potatoes, traditional colombian „bunuelos“, Czech Christmas cookies, gingerbread, „Arabesky“ (Czech sweets) and chocolates from Orion (Czech brand of chocolates), the sweet Czech Christmas bread and we even decorated our Christmas tree :) to that a little bit of wine or beer to taste. I overate but I couldn’t resist to try everything which was on the table.
__________________________________________________________________________

Navidad del ano 2012 no era tradicional. No me faltaba buena comida, bebida y excelente companía, pero para alguien quién crecía con la imágen de „Navidad blanca“ y la típica  navidena película checa „Tři oříšky pro Popelku“ (hecha en invierno y llena de escenas con nieve) es difícil pasar Navidad con treinta grados y sentir la atmosféra navidena.

Pero lo pasamos muy bien y no nos faltaban un par de cosas checas. Eso fue gracias a mis padres que me habían mandado un regalo increíble – una caja llena de cosas buenas y recuerdos de mi patria querida. Además hize „Vánočka“ (pan dulce navideno) y pudimos celebrar.

Celebré en el hostal La Roca en una companía internacional. Un par de colombianos, dos noruegos, un francés, un norteamericano y yo. Antes de empezar las preparaciones para la celebracion de la noche nos fuimos a escalas a la roca y yo también escalé un poquito. Al anochecer cuando ya estuvimos cansados y regresamos al hostal empezamos preparar y decorar todo para la fiesta navidena. Cada uno trajó, horneó o cocinó algo y por eso tuvimos bastante comida para varias horas. Pizza de nuevo orno, pollo con vegetales y patatas, bunuelos, pastelitos navidenos de la República checa, „Arabesky“ (dulce checo) y chocolates de Orion (marka de chocolate checo), el pan dulce navideno y también decoramos un arbolito de navidad con estas cosas. Con todo esto un poco de vino o cerveza. Me harté pero no pude resistir y no probar todo que estuvo en la mesa. 

Vánoce po česku i kolumbijsku - Orion a ovoce.
Christmas in the Czech and Colombian way - Orion and fruits.
Navidad de la manera checa y colombiana - Orion y frutas.

Arabesky jednoznačně vedly žebříček oblíbenosti.
Arabesky clearly lead in the popularity.
Arabesky ganaron sin dudas en la popularidad.
Betlém
Crib
Pesebre
Mojarra
Terka na skále.
Terka on the rock.
Terka en la roca.
I k lezení jsem se dostala.
And I was also climbing.
Y también estuve escalando.
Vánoční stromeček "made in CZ".
The christmas tree "made in CZ".
El árbol de navidad "made in CZ".


8. 12. 2012

La Mesa de Los Santos III - Refugio La Roca (cz/en/es)

Hostel La Roca i se svými majiteli a častými návštěvníky mě učaroval. Pozvání stavit se sem jsem dostala někdy na konci září, když jsem se s Alexandrou, která to se svým mužem vede, potkala na lezecké stěně. Trvalo mi to neuvěřitelné dva měsíce se sem konečně dostat! Ale lépe pozdě než nikdy.

Zdržím se komentářů, kdo všechno tam byl a co jsme dělali a nechám vás kochat se fotkami.

Je to místo, kam se od té doby ráda vracím za klidem a meditací, za procházkami a čerstvím vzduchem, za úžasnými lidmi a za sportem. Objevila jsem tady něco magického, jestli je to spojeno s historií původních obyvatel Guanů, nevím, ale neuvěřitelně mi to dobíjí baterky!
_________________________________________________
Hostel La Roca with its owners and common visitors enchanted me. I got the invitation to visit this place aleady at the end of September, when I met Alexandra, who runs the place together with her husband, in a climbing gym. It took me incredible two months to finally get there. But better late then never!

I will forbear the comments who was there and what we did and I will let you enjoy the photos.

It is a place where I return ever since the first time to get some rest, to medidate, for the walks and fresh air, to see again the great people and to do some sport. I found out something magical there. I don’t know if it is connected with the history of the Guanes, the original inhabitants, but it charges me with energy!
_________________________________________________________________________________
Hostel La Roca, con sus propietarios y visitantes comunes me encantó. Recibí la invitación para visitar este lugar ya al final de septiembre, cuando conocí a Alexandra, que dirige el lugar junto con su esposo, en un gimnasio de escalada. Me tomó increíbles dos meses para finalmente llegar allí. Pero mejor tarde que nunca!

Me abstendré de los comentarios que estaba allí y lo que hice y le permitirá disfrutar de las fotos.

Es un lugar a donde siempre vuelvo desde el primer momento a descansar un poco, medidar, para el aire fresco y caminatas, a ver la gente y hacer algo de deporte. Encontré algo mágico allí. No sé si está conectado con la historia de los Guanes, los habitantes originales, pero me llena de energía!

Začíná nový den v hostelu La Roca.
The new day beginns in hostel La Roca.
Empieza un nuevo día en hostal La Roca.


Někdo nemohl nervozitou ani dospat - kluci připravující "high line".
Someone couldn't sleep anymore fron nervousness
- the guys preparing "a high line".
Alguien ya no podría dormir por los nervios
- los chicos preparando "el high line".
Někteří si naopak vychutnávají první minuty nového dne.
Some are on the other hand enjoying the first minutes of the new day.
Al contrario algunos disfrutan los primeros minutos del nuevo día.
Snídaně.
Breakfast.
Desayuno.
A už mizí...
And it's disappearing...
Y ya está disapareciendo...
Zarámovaná krajina
Framed landscape
Paisaje enmarcado


Meditační domeček - cesta do nebes...
Little meditation house - a way to the heaven...
La casita de meditación - el camino al cielo...
Neváhejte a vstupte!
Feel free to enter!
Siéntase libre para entrar!